Ford Focus Forum

BTW: On nikam jit nemohl, protoze bylo prece zavreno

Sem kokot Ještě jsem spal, když sem to četl. Omlouvám se

Paradni cteni!

Přesně jak říká "LUKAŠ" bylo zavřeno... Takže docela past.

špica čtení

Srbsko
Tak jsem zase zpět s cestou do nové země. Tentokrát je to jak už jsem dříve sliboval Srbsko. Jako jedna z mnoha zemí z dané lokality bylo srbsko dlouhou dobu terčem různých válečných konfliktů, což je bohužel na hodně místech znát. Nejvíce bych Srbsko přirovnal k rusku se kterým toho mají dle mého názoru hodně společného.

Cesta
Tentokrát nastala příjemná změna a dopravní prostředek v podobě letadla byl nahrazen mým čtyřkolým "přibližovadlem". Byla to pro můj povoz první pořádná dávka kilometrů tak jsem byl pln očekávání, které se zcela naplnily. Ale pojďme postupně. Den předem jsem strávil "přeletovou kontrolou a prípravou", v podobě mytí, sušení, leštění voskování, vysávání, tankování a plněním jiných provozních kapalin. Jelikož "předletová kontrola neprokázala nic problémového, tak jsem mohl postoupit ke startu... Start trasy byl ve zlíně, odkud jsem pokračoval směr Bzenec kde jsem nabral kolegu a následně první zastávka pro koupi slovenské dálniční známky, hned poté už následoval přejezd hranic do slovenské Skalice. Ze skalice jsem jel směr Bratislava a maďarské hranice. Menší problém nastal na maďarských hranicích kde byly uzavřeny všechny budky pro prodej předplacenek na dálnici, tak jsem musel kupovat až na první benzínce. V Maďarsku nejsou dálniční známky ale pouze elektronické mýtné, kdy pouze nahlásíte SPZ auta a požadovanou délku platnosti a pak jen jezdíte. Po zakoupení mýtného jsme pokračovali směr Budapešť, kde jsme si udělali druhou menší pauzu na WC a rychlý oběd. Bohužel v momentě kdy jsem se vzdálil od auta, tak k němu naběhli dva maďarští občané "snědé pleti" (politicky korektní pojmenování... ) a začali šudlat čelní sklo nějakou sra*kou. Na první výzvu aby šli do ***** nereagovali, tak jsem své urgence stupňoval a pánové s vražedným pohledem odešli o "dům dál". V ten moment jsem se začal obávat vzdálit se na WC, se strachem jestli mi skončí cihla v čelním skle nebo co, ovšem nebylo zbytí. V tu chvíli se ukázalo jako komplikované najít nějaké WC které není celé pos*ané, nebo ucpané, ale nakonec jedno bylo přece jen použitelné. Po návratu z WC naštěstí žádné překvapení nebylo, teda kromě toho, že sklo které bylo vyleštěné bylo nyní řádně zas*ané a tekuté stěrače dostaly také silnou ránu...
Po rychlé svačině se pokračovalo dále, směr hranice se srbskem. Těsně před hranicema jsem po zvažování kde asi bude lepší nafta maďarsko/srbsko zvolil maďarsko a dotankoval do plné. Jaké překvapení mě nečekalu když jsem se vrátil od pokladny? Pikolík co čepoval naftu byl natolik "hodný", že se jal šudlání čelního skla. V ten moment jsem se s tekutými stěrači rozloučil, zahrál si na malého chemik s aditivama a vyrazil opět na cestu. Hodnota dojezdu opět vystoupala nad 1100km a tak už jsem mohl jen nerušeně pokračovat k cíli. Po překročení hranic, kde je nutné předložit pas (někdo tvrdí že dle nějaké úmluvy stačí jen občanka) už cesta rychle ubíhala. V srbsku se platí na dálnicích mýtné v mýtných budkách, není problém zaplatit kartou, nebo eurem, ale vrátí vám s největší pravděpodobností jen místní dináry. Dále cesta pokračovala do bělehradu a dále cca 60km za bělehradem sjezd na okresky. Poslední hodina a půl po místních klikatých okreskách přes hory, mosty jen pro jedno auto a různé dědinky, kde žilo do 50 obyvatel, včetně zaměstnanců showroomu BMW a Mercedes které zde byly. Nakonec jsme se ale dostali zdárně do cíle ve městě Čačak.

Pobyt
Náš pobyt zde začal né zcela dokonale, jelikož naši milí kolegové nám změnili hotel na "lepší".Hotel byl mimo civilizaci a po příchodu na pokoj jsem zjistil, že mám perfektní výhled na hlavní silnici, popelnice a posprejované trafo. Kolega se mezi tím kochal plísní na zdi. Po změně pokoje jsem šel na prohlídku také k němu. Dostal pokoj hned vedle mě a tak jsem se zprvu trochu podivoval že mé ve zdi oddělující naše pokoje okno, po odtažení žaluzií jsem se jen musel smát. Za oknem byla jen zeď mého pokoje a volně vysící kabely. No budiž řekli jsme si a šli si dát něco na večeři , dle doporučení jsem si dali místní specialitu a jedno vychlazené. Pak už jsem jen zalezl na pokoj a okamžitě vytuhnul....
Ráno bylo další překvapení v podobě snídaně. Slečna došla a na dotaz co je na snídani jen suše odvětila že omeleta se šunkou, sýrem, nebo slaninou. Na dotaz jestli je ještě něco jiného na výběr tak jsme se dočkali odpovědi že, ano omeleta. V ten moment jsme začali pracovat na stěhování do jiného hotelu, což se po dvou dnech také podařilo. Jelikož se tentokrát jednalo o armádní komplex, tak první den proběhlo vyřizování povolení vjezdu, vítání se s generály a poté už se začalo makat. Hned první den jsem se také dozvěděl, že v případě nějakých potíží s policií se máme odkázat na naši spojku v dané firmě a bude po problému, aneb korupce kvete všude. (naštěstí jsem tuto pomoc nepotřeboval)
Prvotní nadšení z pracovního nasazení místních postupně opadlo, ale i tak bych to pořád hodnotil kladně. Po malé prohlídce komplexu, který je dosud silně poznamenán bombardováním jsme se vrátili zpět na naše pracoviště, které je taktéž poznamenáno pumou, která z jedné haly udělala dvě. Cca v polovině týdne se vše podařilo rozchodit a v ten moment se jako obvykle začali okolo shromažďovat místní a zkoumat co že to tam je nového a co to dělá. A to byl jen začátek měsíce zkušebního provozu.
Bohužel tentokrát nebylo moc času na nějaký průzkum okolí, ale dle místních zde nic zajímavého není. Jeden den jsme vyrazili do centra města, kde jsme se ve změti uliček tak trochu ztratili, jak už je u nás tradiční. Naštěstí jsem něco podobného očekával a tak jsem tasil chytrý "phone" (bohužel někdy chytřejší než uživatel) a ten nás dovedl zpět na hotel. Zajímavé je že naprosto všude je plno toulavých psů.
Na doporučení místních jsme si zajeli jeden den do termálních lázní, které byly zrovna jako naschvál mimo provoz a tak jsme se alespoň pokochali pohledem na hory , kterých je v okolí vcelku dost a jeli zase zpět...
Jako další doporučení byl Autosalon v Bělehradu, který jsme nakonec navštívili. Po nudné cestě přes hory jsme přijeli do centra Bělehradu, kde jsme se zasekli v zácpě, což nebylo zrovna ideální vzhledem k tomu, že se mi čím dál více chtělo na WC (prostě jako naschvál) . uplynulo půl hodiny a já už měl sto chutí udělat si snad uzel, ovšem kolona né a né se pohnout. Po cca hodině jsme se konečně dostali na místo a já zahájil hledání WC, nebo alespoň méně frekventovaného místa, což s kolegou který se kochá krajinou nebylo tak snadné. Spása byla když jsem zahlédnul zahrádku plnou lidí, která vzbuzovala dojem restaurace, kde přece musí být WC, ale ouha, žádná restaurace. Byl to jen stánek s občerstvením ukrytý uvnitř bazaru. V ten moment jsem byl vcelku nervózní a vyrazil kupovat lístky, přece někde musí být WC. Hned po vstupu jsem zapadnul do první hala, kde se ovšem kolega opět začal zaujatě kochat, jako by dostatečně nechápal mou situaci. Naštěstí WC bylo za rohem a poté mohla prohlídka začít...
No co vám budu povídat, jako na každém autosalonu jsem byl nadšený i zklamaný. Nadšený krásnýma autama a zklamaný že na ně nemám. Opět jsem musel žasnout nad novým mondeem, které jsem zbožňoval už když jsem ho vídal na cestách v americe, ale nemohl jsem se vynadívat, teda až na ten interiér. Ten mi přijde tak nějak odfláknutý , příliš plastový a nudný po stylu ameriských aut. Ale co už. Jako další skvosty a to mi promiňte že i z jiných stájí jsem obdivoval nového superba, který je taktéž nádherný z venku, ale tak nějak nudný uvnitř, ovšem mazda 6 mi přišla vzhledově povedená uvnitř i zvenku. Samozřejmě by se našlo o hodně víc kousků, které bych rád někdy viděl v garáži, ale toto byli jen tak nějak reální konkurenti mého povozu (jen o několik let mladší).
Po několika hodinách strávených kocháním se nádhernýma autama a ještě skvostnějšíma hosteskama i když po měsíci mimo domov a společnosti jen kolegy jdou nároky na krásu rapidně dolů a začíná se vám líbit každá druhá. Následoval oběd a cesta zpět.
Od té doby už moc času na výlety nebylo. Termín plánovaného odjezdu se blížil, ovšem pořád zbývalo hodně věcí k odzkoušení. A tak se makalo, generálové si podávali kliku kontrolovali průběh, nebo jen předváděli jiným "pantátům" co že si to koupili. Nejvtipnější na tom je, že jako tradičně v momentě kdy měl někdo dojít se podívat tak se něco po*ralo, aneb dle hesla: "Zapírat, zapírat, zapírat!" vše dokonale funguje a cokoliv jiného se vám zdá je jen pouhý dojem pane generále.
Nakonec se vše podařilo odladit a podmínky kontraktu byly splněny a všichni byli spokojeni, teda nejspíše až na výstupní kontrolu, která byla zvyklá na cca 200kusů za den a nově jsme chrlili cca 250kusů za hodinu. Místní výstupní kontrola se skládala ze skupiny převážně žen, které celý den sedí u stolu a hotové kusy kontrolují. Pro pocit jistoty si mě však zákazník vyžádal na další týden a tak kolega odcestoval domů sám a já ještě na týden zůstal. Můj poslední týden zde byl už jen formalitou, kdy z mé strany byly zodpovězeny poslední otázky, znovu proškolení obsluhy a dohled.
Ve volných chvílích jsme se místními, alespoň s těmi kteří vládli angličtinou (2 lidi z dané haly) bavili a vyzvídali jak to tam chodí a jak se jim žije. Bylo nám jasné, že to není žádná sláva, a to se také potvrdilo. Chlapi se kterými jsme mluvili mají cca 350euro za měsíc (na obdobné pozici čr by měli +- 500 a více euro) což je na poměry v srbsku údajně velmi dobrý plat, ovšem ceny potravin a jiných věcí jsou +- shodné s českem, teda až na ceny v restauracích které jsou neskutečně nízké, za +- 300kč se skvěle nají dva lidi i se čtyřma pivama.
Tím jsem se dostal ke konci mého pobytu, ovšem ještě poslední den se místní rozhodli že bychom si mohli zajít na jedno točené "chachacha", jelikož jsem věděl že mě druhý den čeká něco přes 900km a ještě jsem neměl ani sbalené a bylo po 20:00, tak jsem se z toho pokusil vyvléknout, ovšem nepovedlo se. Nakonec jsem se dostal na hotel před půlnocí.
V 6:30 ráno budíček, pobalit, zkulturnit se posnídat, nakoupit svačinu na cestu a vzhůru domůůůůů. Cesta ubíhala perfektně až po hranice s maďarskem kde jsem protáhnul skulinou mezi auty do nejkratší fronty a radoval se jak že jsem nad ostatníma ve frontě vyzrál. To ovšem jen chvíli, jelikož má suveréně nejkratší fronta stála a ostatní plynule jely, a jely i mé nervy... Po půlhodině kdy jsem se téměř nepohnul už jsem byl vcelku slušně vytočený a tak jsem si vystoupil, udělal protáhnul se , prodýchal, trochu vychladnul a čekal dál. Po hodině čekání jsem se dostal ke slečně k uniformě, které jsem podal pas a ta mě tak trochu pobavila otázku, který že je ten Pavel (v autě jsem byl sám) tak jsem teda řekl že asi já no. Následovala kontrola kufru, odtáhnout roletu, OK nashle. Nasednu, připoutám se, popojedu 3 metry a chlap mě zas zastaví a prej že pas, říkám OK asi mám ksicht jak běžný terorista, pak zas že otevřít kufr. V tu chvíli už jsem byl opravdu v ráži, ale držel jsem hubu ať nechcou ještě prohlídku tělesných dutin... Kufr jsem ukázal, ujistil strážce zákona že samozřejmě nevezu ani kapku alkohulu a cigaret a konečně se vydal kupředu. To ovšem jen do chvíle než jsem po pár set metrech dojel ještě k maďarské hranici... V přilehlé budce jsem si koupil opět "známku", psychicky se připravil, zařadil se do fronty a čekal na vpuštění do maďarska. Po průjezdu hranicema už bylo vše OK. Počasí dobré, jelo se taktéž dobře, teda až na to že jsem bojoval s nudou. Cestou jsem (i když to nemám rád) do sebe v rámci úspory času nasoukal svačinu a stále se blížil domů. Nakonec jsem si dal jednu zastávku v maďarsku, jednu na slovensku a pak už jen fičel k domovu. Konečný čas byl o hodinu delší než cestou tam a to jest 11hodin s tím že jsem celou cestu jel dle navigace přesně na hranici maximální povolené rychlosti.
A to jest vše z mé cesty do Srbska.

Něco málo o jídle:
V srbsku nejsou až tak běžné přílohy k jídlům jako u nás. Jako standart ke všem jídlům je bílý chleba (stejný jako např v chorvatsku). Někteří místní sice tvrdí že přílohy bývají, ale jiní zase že ne. Jako velice oblíbená surovina je zde maso a to zejména vepřové, telecí, jehněčí. Bezmasá jídle tady moc nefrčí... Jako tradiční způsob přípravy masa je pečení selete či jehněte ve speciálních restaurací zvaných "Pečeňara". Návštěvu místí pečeňary rozhodně doporučuji, ovšem je dobré se předem zeptat jestli mají maso teplé, nebo studené, jelikož se zde toto maso jí tak i tak a ohřát jej nechtějí. Jako oblíbené jídlo je tady také mleté masu a to v podobě placky "Pljeskavica" nebo válečků "Čevapy". Dálší oblíbené je zde také ražničí. Jako tradiční je zde také "Kajmak" což je dle vysvětlení místních ta nejlepší smetana z mléka, dle nás je to sýr o konzistenci i chuti taveňáku, ovšem podstatně lepší. Výzvou pro mě byly závitky zelného listu plněné směsí rýže a masa, které se údajně dělají neskutečně dlouho. Ti co už četli předchozí články ode mně tak asi ví, že se považuji za masožravce a zeleninu opravdu nemusím, takže to opravdu byla výzva a musím říct že směs uvnitř byla dobrá, ale "rozblemcaný" zelný list mě opravdu neuchvátil.
Když už jsme u toho jídla, tak dobré jídlo je samozřejmě potřeba něčím zapít, k čemuž slouží rakija, pivo víno, atd... Rakija dle místních nemusí určovat přesně konkrétní druh alkoholu, ale prostě jen alkohol jako takový. My jsme ji teda konzumovali s nazlátlou barvou, kterou dostává při zrání v sudech, obvykle je pálena na 50%. Musím říci že chuťově mě mile překvapila, ale ta naša moravská je přecejen pořád na prvním místě. Oblíbená je zde také "Viljamovka" což je pálenka z hrušky, kterou jsem zatím nezkoušel, ale nějaká ta lahvinka doma je. V místě kde jsem byl je vcelku rozšířené vinařství, takže samozřejmě tady frčí také víno, které já ovšem nemusím, ale dle hodnocení kolegy bylo vynikající. Já si raději testoval různé druhy místních piv a za mně mohu doporučit "Nikšičko" jako jedno z nejlepších.
Ale dost už přežírání....

Slovníček
pandur > policajt
uskurac > ku*va
chvala > děkuji
priatno > dobrou chuť
pekara > pekárna
pečeňara > restaurace s pečeným masem
pica > má dva významy - jeden význam je pizza a druhý si asi domyslíte..
duduk > něco jak u nás tydýt

Rady
Co jsem zapomněl tak místní měnou je srbský dinár.
Tady bych snad dal jen svůj postřeh z hlediska komunikace zde. Bohužel málo kdo zde mluví anglicky, samozřejmě nepočítám hotely a opravdu drahé restaurace a tak můžete narazit na problém domluvit se a jelikož zde spolu latinkou funguje také azbuka, tak né všude je jídelní lístek v latince a to je pak docela problém...

To by tak bylo asi vše.
Pokud vše vyjde tak červen směr Francie, takže později zase něco přibude.

Francie

Tak vše vyšlo téměř dle plánů jen k cestě do Francie přibyla ještě týdenní cesta do Srbska. Tentokrát proběhla cesta zcela bez problémů 10hodin tam a 10 zpět, bez neplánovaných zdržení a jakýchkoliv známek imigrantů na hranicích Maďarsko-Srbsko. Následovala víkendová příprava na odjezd do francie čítající mycí a leštící procedury v pondělí naložení nezbytných věcí a hurá směr Francie.

Cesta
Cesta proběhla naprosto bezproblémově, dokonce i přes náš národní tankodrom D1, kde nedošlo k žádným ztrátám. Při příjezdu na Pražský okruh přišly špatné zprávy ohledně nehody a kolony na D5 směr Plzeň, což se naštěstí nepotvrdilo a tak při průjezdu Rozvadovem byl mezičas pořád dle plánu a tak to v podstatě bylo až do cíle, který byl ve francouzském městečku Haguenau cca 50km od německých hranic.

Pobyt
První dojmy a pocity ve francii byly vcelku jednoduché: Horko... Po ubytování a dalších standardních procedurách jako je sprcha a aplikování domácí moravské desinfekce (jistota je jistota ) jsme se jali prozkoumávání okolí. Vzhledem k lokaci hotelu jsem byli s průzkumem rychle hotovi se zjištěním že se hotel nachází uprostřed průmyslové zóny a centrum města je cca 45min cesty pěšky, ovšem aby to nebylo tak snadné tak jsme cestou do centra museli překonat cca 300metrů po krajnici a kruháči, který ústí na dálniční nájezd. Vpřed nás hnala jen touha prozkoumat okolí a pak taky tak trochu dát si konečně nějaké to francouzské točené (ano, kamenujte mě jako barbara, ale jelikož vínu neholduju ani doma, tak jsem šel cestou jistoty a svůj pobyt zde doplňoval o košt francouzského piva, nikoliv vína). Centrum města jako takové je vcelku pěkné, ale řekl bych nic extrémně zajímavého. V restauraci jsem ovšem narazil na první komunikační problém, jelikož mimo francouzštiny se tady jinak moc dobře nedomluvíte. Takže výběr večeře většinou probíhal "Pane Čechu půjdem do rizika". Poznatek z prvního dne byl, že se budu těžce domlouvat anglicky mimo hotel, kde je angličtina standart a taky že nejlevnější pivo stojí 6euro. A proto jsme jako správní ekonomicky smýšlející občané České Republiky navštívili Lidl v sousedství a koupili krabici neznámého asijského piva za 60centů, které chutnalo stejně, jen bylo 10x levnější. Následující den po příjezdu na vrátnici firmy jsem opět narazil na jazykovou bariéru, kterou se nám pomocí francouzštiny, češtiny, němčiny, angličtiny a řeči těla podařilo překonat ke spokojenosti obou stran. Následně dám byly předány karty opravňující nás ke vstupu do areálu a byly jsme důrazně upozorněni že karty musíme při odchodu vrátit, na což jsme si v duchu řekli že přece nejsme blbí a toto už známe. Co jiného se asi mohlo stát než že jsme karty samozřejmě v práci zapomněl a tak opět složité vysvětlování že "zítra" už určitě nezapomeneme. Tak jako už jsme zvyklí z Německa tak i zde v areálu vaří stejná firma jako u nás v česku ovšem kvalitou stejně jako v německu o nespočet tříd výše než u nás. Ovšem práce nikoho nezajímá, tak se přesuňme k tomu zajímavějšímu a to víkendovému výletu do Paříže.
Už od první chvíle kdy jsem se o cestě do Francie dozvěděl tak jsem měl jasno že se do Paříže podívám. A tak jsme v pátek odpoledne sbalili věci a vyrazili na cca 4,5 hodinovou cestu autem do centra Paříže. Vše bylo ok až do doby kdy jsem musel najít místo na parkování, což se jevilo jako nereálné. Po hodině kroužení v okolí hotelu se podařilo najít posední volné místo a já si konečně mohl odpočinout po sajgonu, který cestách v Paříži je. Následoval rychlý průzkum okolí, nalezení nejbližšího metra a vzhůru do postele. Ráno vstávat, a hurá do centra. Na první stanici metra se mi podařilo vyptat plánek celého metra kde jsou perfektně vyznačeny veškeré zajímavosti a tak není problém se rychle orientovat kterou linkou se kam dostat co nejrychleji. Samozřejmě první zastávka vedla k Eiffelovce. V momentě kdy jsme vylezli z metra a poprvé ten majestát viděli, tak jsem byl neskutečně šťastný, že mám to štěstí se sem dostat a můžu to vidět na vlastní oči. Pocity euforie začaly trochu opadat v momentě kdy jsme spatřili nekonečného "štrúdlu" lidí čekajících na vstup. A tak nezbylo nic jiného než po pečlivém výběru nejkratší fronty, která i tak měřila přes 150metrů, stoupnout a čekat. Kolem 9 ráno už začalo být opravdu vedro, ale místní na to jsou připraveni a u vstupu jsou rozprašovače které lidi stojící ve frontě alespoň trochu zchladí. Nakonec trvala cesta od konce fronty až na vrchol cca 2 hodiny což hodnotím ještě jako solidní. Z vrcholku věže je samozřejmě perfektní výhled, ale to se dalo čekat od rozhledny. Následující cíl byl Louvre. Díky tomu že nám oběma je pod 26, tak jsme měli vstup zdarma. Vyvstala otázka kam jít nejdříve, kterou jsem ukončil jednoduše, jít na to co oba 100% poznáme tzn. Mona Lisu. V momentě kdy jsme viděli toto, tak už nám bylo vcelku fuk co bude dál, jelikož se v tom ani jeden nevyznáme a tak nám přišlo vše stejné. Jako následující cíl byl v plánu vítězný oblouk, takže prostudovat a plánek metra kupředu vpřed... Pár zastávek metra a byli jsme tam, teď jen kudy se dostat přímo pod, jelikož okolo oblouku je obrovský kruháč. Chvíli to trvalo a nakonec jsme zvítězili. Po obhlídce oblouku jsme ještě chvíli pozorovali místní chaotickou dopravu a poté pokračovali v objevování Paříže. Jako následují a pro tento den konečnou štaci jsem měl naplánovanou známou ulici Saint-Denis street, terá je proslulá největší koncentrací "bordelů". Samozřejmě jsem měl návštěvu v plánu čistě ze studijních důvodů, jelikož na to co jsem tam viděl by ani moravská desinfekce nepomohla. Opravdu jsem žasnul jak někdo může na ty hrůzy co jsem tam viděl vlézt a ještě jim za to platit, ale proti gustu...
Druhý den byl na prvním místě Montmartre, Sacre-Coeur bazilika, která je opravdu úchvatná. Samozřejmě tak jako všude v Paříži, tak ani zde nechyběli všudypřítomní prodejci všemožných suvenýrů. Po prohlídce jsme nabrali směr další chrám, ovšem tentokrát to byl Notredame, který leží uprostřed malého ostrůvku přímo na řece Seině. Před vstupem se opět klikatila hoodně dlouhá fronta, takže čekat, čekat a čekat. Každopádně se čekání vyplatilo, jelikož interiér je opravdu fascinující a rozhodně bych, později litoval, kdybych dovnitř nešel. Ovšem čas letěl a tak byla možnost poslední atrakce, mezi které se řadily katakomby, muzeum moderního umění, nejvyšší budova Paříže, nebo Versaiiles. Nakonec jsem dal volbu kolegovy, který vybral muzeum moderního umění. Jelikož si této oblasti nějak nehovím, tak mě to nijak nenadchlo a já bych volil jinak. Každopádně jsem byl fascinován jaké patlanice jsou považované za umění. Tímto pro nás ovšem pobyt v Paříži skončil a my se cca v 5 odpoledne vydali na cestu zpět do Haguenau. Bohužel jsme natrefili vcelku slušnou kolonu a tak jsem prvních cca 45min. ujeli asi 1 km. Jen bych dodal že doprava v Paříži není nic pro slabé povahy. Platí tu právo silnějšího, čili tlačit se, tlačit se a tlačit se. Co mě na místní dopravě fascinovalo tak byly křižovatky, jelikož pokud odbočujete vpravo tak máte klasicky semafor na hraně křižovatky, ale pak je druhý semafor na hraně cesty kam chce odbočit a tak se stává, že máte zelenou > najedete do křižovatky a tam máte vparo na semaforu červenou. Další zajímavost jsou platidla. Běžně na prvním platidle dostanete lístek, který při výjezdu z dálnice vrazíte do platidla a podle ujeté vzdálenosti zaplatíte, ale né tak tady. Někdy dostanete lístek, jindy rovnou platíte a nebo vrazíte lístek, ale cena je stejně pevně daná bez rozdílu kdy jste na dálnici najeli. Po návratu se už nic zajímavého nedělo, jen práce a hotel.
Společně s koncem druhého týdne našeho pobytu se nachýlil taktéž celkový konec našeho pobytu a tak jsme v pátek ráno vyrazili na Moravu. Cesta po německé hranice byla naprosto v pohodě, ovšem v momentě kdy jsme najeli do Německa, tak začala doprava houstnout až se úplně zastavila. Navigace se sice snažila kolonám se vyhýbat, ale vždy jsme najeli do další a tak byla cesta přes Německo utrpením. Cestou jsme si všimli Automobilového, leteckého a technického muzea v Simsheimu a jeli se podívat trochu blíže, jelikož na střeše muzea je vystaven Concorde a Tupolev. Nakonec jsme tam strávili cca 3 hodiny při prohlídce celého muzea a to jsme šli celkem svižně. Do "Concordu" i "Tupolevu" si můžete i vlézt což je určitě zajímavé pro ty co v něm ještě nebyli, ovšem já už si ho procházel v muzeu v Seatlu. Po prohlídce muzea jsme dali oběd a pokračovali směr domů. Díky bohu byl průjezd skrz Česko opět naprosto bezproblémový.

Jídlo
Po stránce jídla zde není co vytýkat, snad jen výběr příloh, který je omezen jen na hranolky a objednat si jinou přílohu je téměř nemožné. Strašně jsem chtěl vyzkoušet šneky a žáby, což se mi bohužel nepoštěstilo, snad někdy příště.

Rady a tipy
- Pokud plánujete cestu do Paříže, tak doporučuji nejezdit tam autem, je obrovský problém najít místo k zaparkování a taky velké riziko že utržíte nějaký bojový šrám, kterým je tady "vytuněno" značné množství aut.
- Pro pohb po centru doporučuji metro, kterým se dostanete opravdu všude a na stanicích jsou k dostání "blbuvzdorné" plánky podle kterých se zorientuje snad každý.
- Zjistěte si jestli nemáte nárok na zlevněné jízdné, případně vstupy do muzeí. My měli celodenní jízdné za necelé 4eura a veškeré vstupy vyjma eiffelovky zdarma.
- Volte hotel mimo centrum, i z okraje Paříže se dá pohodlně dostat metrem a ušetříte nemalou částku za ubytování, kterou můžete využít lépe. Já našel ubytování ve čtvrti Montmartre za 60euro pro dvě osoby i se snídaní.
- Pokud chcete kupovat něco od pouličních prodejců tak se nebojte smlouvat a to klidně dost výrazně oproti počátečním cenám, je jich tu hodně , tak pokud neuspějete u jednoho tak zkuste jiného.
- Vyhněte se hlavním ulicím, pokud chcete ušetřit na jídle. Ve vedlejších uličkách seženete jídlo a vůbec cokoliv co chcete podstatně levněji, ovšem i tady se může najít výjimka.
- Nekupujte pivo v restauraci kde za něj dáte klidně i 12euro, ale raději navštivte menší zapadlou hospůdku.


To by tak bylo vše z mé pouti na západ a už teď je v plánu cesta k našim východním sousedům do Polska, tak brzo zase něco málo ke čtení přibude.

Více fotek na:
http://pavel736.rajce.idnes.cz/

Mel jsem z Parize pred asi 11 lety uplne stejnej pocit Jen tak dal s tema zazitkama, hrozne dobre se to cte

Polsko, USA a Mexiko

Jelikož jsem poslední dobou pracovně hodně vytížen, tak jsem se neměl čas věnovat sepisování dalších mých cest. Ale nakonec jsem si chvíli přece jen našel a tady je další díl mého cestování.
Tentokrát to bude ze tří zemí naráz a to konkrétně, jak už nadpis napověděl Polsko, USA (opět) a Mexico.

Začněme tedy postupně jak jsem jednotlivé země navštívil.

Polsko
Náš východní soused, kterého každý zná a tak jen v krátkosti. Mým cílem bylo malé městečko cca 1 hodinu od polských hranic a tak jsem toho z Polska moc neviděl.

Cesta
Cesta Zlín - Polsko je relativně bezproblémová, nebýt chybějícího úseku dálnice směr na Ostravu, by to byla pohodová cesta, takto je třeba část cesty trávit na okreskách. Ovšem po najetí na dálnici ještě nemáte vyhráno, jelikož nechvalně známá zvlněná dálnice v Ostravě byla stále ve špatné stavu a tak je tam místy zpomalení tuším pod 80km/h (už si přesně nepamatuji kolik to bylo). Jelikož to bylo poprvé kdy jsem Polsko navštívil v pozici za volantem, tak pro mne bylo příjemným překvapením zjištění dálničního limitu 140km/h a také velmi kvalitní dálnice, alespoň těch po kterých jsem jel já. Co ovšem nesnáším všude ve světě je stupidní systém výběru mýtného. Dle mě nejlepší systém je elektronická evidence SPZ, viz například Maďarsko. Zaplatíte na první benzínce a pak už žádné zdržování u jednotlivých bran či polepené sklo několika známkami. Z hlediska okolního provozu bych to srovnal s tím u nás, sem tam se najde nějaký idiot, ale žádná divočina to není.

Pobyt
Tady toho moc není co psát, jelikož jsem většinu doby trávil v práci či na hotelu. Co stojí za zmínku je vcelku velký problém najít někoho s kým se dá domluvit anglicky. Pro ty co namítnou, proč angličtina když není problém se domluvit česky? Ano, nakonec i školení jsem prováděl v češtině, ovšem rozhodně to není ideál. Když se zaposloucháte, tak jde částečně rozumět, částečně si domyslet o co asi jde, ale je to taková divoká domluva.
Jelikož jsem teda nic než práci, hotel a přilehlé městečko neviděl, tak bych doporučil něco z mé minulé návštěvy Polska, která byla pár let zpět.
Rozhodně stojí za to navštívit koncentrační tábor Osvětim, kde samozřejmě není nic hezkého k vidění, ale dle mého názoru je dobré vidět čeho všeho je člověk schopen a toto "muzeum" bych všem dospělým doporučil. Dá se zde zorganizovat český průvodce, kterého bych doporučil.
Jako další bod zájmu bych doporučil město Kraków a jeho historické centrum.

Jídlo
Z hlediska jídla jsem neměl šanci nějak experimentovat, tudíž nedokážu doporučit co zkusit, ale co mohu doporučit je místní pálenka zubrovka.


USA IV
Tento odjezd do USA byl poněkud hektický, jelikož jsem se ve čtvrtek po měsíci vracel z Polska, pátek vyřešil potřebné papíry a v pondělí už letěl, ale vše se zvládlo a já byl zpět v mé oblíbené destinaci.

Cesta
Tentokrát proběhlo vše bez jakýchkoliv problémů, což je u mně zázrak, hlavně z hlediska věčných problémů se zavazadly.

Pobyt
A tak koncem září započal můj další turnus v USA. Již z minulých turnusů jsem si dělal zálusk na cestu do LA, Californie a ještě jedenkrát se podívat na Niagara Falls. Bohužel ani jedno se mi v tomto turnusu nepodařilo, ale co se dá dělat. Tentokrát jsem toho měl opravdu hodně a tak nebyl čas ztrácet čas. Podařilo se mi projet pár nových států a poznat pár nových zákazníků. Co je mi líto, tak že mi nevyšel čas na návštěvu National Corvette museum v Kentucky, kolem kterého jsem několikrát projížděl cestou k zákazníkovi. Muzeum se proslavilo zejména v posledních letech kdy se zde propadla podlaha a několik vzácných exemplářů skončilo v kráteru pod podlahou. Nyní už je vše opraveno a plně otevřeno. Několik exemplářů vytažených z kráteru zůstalo v původním stavu jako připomínka této "nehody". Muzeum stojí hned vedle výrobních závodů Corvette a jen přes dálnici leží testovací okruh Corvette, vše je přístupné veřejnosti (pokud je ochotna za to zaplatit). Hodně jsem zvažoval zapůjčení Corvetty a projetí po okruhu, ovšem po zjištění že chtějí 100,-USD za jedno kolo, můj zájem opadnul a bohužel i tak mi nevyšel čas na návštěvu. A tak jsem střídal jednoho zákazníka za druhým a čas plynul.

Co bylo fajn tak zažít tady Halloween a díkuvzdání. Opravdu se mi líbily dětičky v kostýmech pobíhající po ulicích a koledující sladkosti. Samozřejmě se mi taky líbily 4 dny volna Black Friday. Co mě nadchlo tak bylo s jakým klidem a spořádaností lidi čekali ve frontách na otevření prodejen, poté v klidu šli dovnitř, žádné boje, běhání a podobné. Když to srovnám s otevřením Lidlu kde je akce na prací prášek a lidi se tam porvou ještě před otevřením, tak je mi k blití. Je fakt že před obchodem byla cedule s pravidly, jako neběhat, nestrkat se, nepředbíhat a pod, nebo budete vyřazeni z fronty, ale i tak.
S obdobím Halloweenu je spojený taky TV program mnoha kanálů kdy běží celé serie známých hororů a pod. Hlavně je s tím ale spojený provoz Scream parků, aneb strašidelných parků. Pokud si říkáte zábava pro děti ze školy, tak jste na velkém omylu. Místní scream parky nejsou jako ty u nás kde na vás udělají bububu a hotovo. Tady se jedná o obrovský areál na louce mezi lesy, kde je několik tematických okruhů jako je blázinec, zombieland, věznice a pod. Všichni aktéři jsou perfektně namaskovaní a já mohu hodnotit jako SUPER zážitek. Jen nic pro slabší povahy...
Kdyby někdo chtěl vidět jak to vypadá tak http://www.indyscreampark.com/

Jelikož tentokrát opravdu nebylo moc času na výlety, tak jsem byl rád že se mi ke konci mého pobytu podařilo dostat alespoň na setkání Čechů a Slováků přímo v Indianapolis. Věřte, nebo ne, ale po téměř třech měsících jsem byl opravdu rád za tuto akci, kde hrála česká hudba, mluvilo se česky, bylo české knedlo, vepřo zelo a buchty. Chvíli jsem si zase připadal jako doma...
Nakonec jsem svůj pobyt natáhnul do 21.prosince kdy jsem se s radostí vrátil na svátky domů.

Jídlo
Jelikož tohle byla již má 4.-tá cesta do USA, tak moc nebylo s čím experimentovat, a tak jsem jen hledal místa kde dělají nejlepší steaky, případně žebra, která jsem si tady opravdu zamiloval...
Ovšem všechno se jednou přejí, a tak i já už steaky atd. nějak nevyhledával. Začal jsem tedy objevovat také různé rybí restaurace, kterých je tady také požehnaně...Případně si dal něco třeba méně dobrého, ale rapidně méně kalorického.


USA V
Po dvou týdenním odpočinku doma jsem 6.ledna byl opět na cestě do Vídně na letiště. Áno, můj éroplán měl namířeno opět do USA.

Cesta
Kupodivu opět vše OK, až na vtíravé otázky na imgračním v USA.

Pobyt
Svůj seznam míst kam bych se chtěl ještě podívat jsem měl stále aktuální a tak mě potěšila zpráva po příjezdu že bych měl jet do Buffala odkud je to jen kousek k Niagara Falls.
Hned první měsíc se mi podařilo vyrazit do Detroitu k zákazníkovi a jelikož to bylo zrovna v době probíhajícího Světové Autoshow, tak jsem si hned naplánoval výlet do centra omrknout novinky pro letošek. No musím říct že po chvilce pozorování a sezení v novém Mustangu bych si na něj zvyknul kdyby mi stál v garáži. Opravdu pěkná podívaná na ty nablýskané káry a hostesky...
Po nějaké době jsem se také dočkal své cesty do buffla, které je cca 9 hodin cesty od Indy, takže vcelku nuda. Ihned po příjezdu jsem vyrazil směr Niagara Falls což byl můj primární cíl. Pozitivní bylo že nebyl problém zaparkovat a nebylo se potřeba prodírat davy turistů jako v letní sezoně, negativní byl všudypřítomný mráz. Jen jsem se utvrdil že v zimě vypadají stejně fantasticky jako v létě... A tak jsem si je oběhnul ze všech vyhlídek na americké straně a pokračoval v cestě dál. Canadskou stranu jsem po minulých problémech radši vynechal...

Mexiko
Poslední týden před koncem mého pobytu jsem se dozvěděl že bych měl letět ještě narychlo do Mexika. A tak jsem v pátek ujel dříve od zákazníka, vyřešil na firmě potřebné formality a v sobotu ráno už seděl v letadle směr Mexiko.

Cesta
Let jsem měl naplánovaný s přestupem v Dalasu, kde asi jediné co mě zaujalo, tak pojížděcí runway vedoucí nad dálnicí. Když jsme se blížili k přistání v Texasu, tak jsem pořád čekal kdy půjde vidět nějaké město, ale pořád jen vyprahlá hnědá zem, která se v dálce zvedá, do menších strmých kopců, což v Indianě a okolí moc k vidění není.
Po cca 4,5 hodinách letu jsem přistál u hranic mezi státem Texas a Mexikem.
Co bylo příjemné, tak suprové počasí s teplotou okolo 26°C a nádherně modrou oblohou. Co už bylo příjemné méně, tak zničený pracovní kufr, takže opět zavítat na reklamace a sepsat potřebné papíry... Je to smutné, ale už to beru jako rutinu.

Pobyt
Vzhůru do Mexika....
Poté co jsem se shledal se svým řidičem, jsme vyrazili směr hranice. Čekal jsem zda to bude jako ve filmech, vysoké ploty s ostnatým drátem, vojáci se psy a pod. Něco málo na tom pravdy bylo. Kam až dohlédnete tak je opravdu cca 3m vysoký plot. Překročení hranic proběhlo bez problémů, jen je to časově zdlouhavé, vzhledem ke kolonám aut. Vzhledem k tomu že na doporučení místních jsem měl objednaný hotel na americké straně hranic, jelikož mexická strana údajně není dostatečně bezpečná, tak čekalo každodenní překračování hranic tam a zpět. Jako nejrychlejší způsob vychází překročit hranice pěšky. Vzhledem k tomu že jsem přiletěl ze zimy tak jsem si opravdu užíval teplého počasí, sezení pod palmama a pod. Ptal jsem se místních jaká je aktuální situace v Mexiku, zda se pořád pašují drogy a lidi přes hranice, případně úplatky a pod. Dle místních už se ani tak nepašuje kokain, ale spíše marihuana, které se v Mexiku dobře daří. Lidi stále utíkají přes hranice, kdy plot oddělující obě země sahá jen po konec města a poté končí. Korupce zde stále kvete, kdy údajně stačí dát policistovi 10 dolarů a máte po problému (levná to země).
Mým největším úkolem v Mexiku bylo ovšem koupit pravou mexickou tequillu, s čímž mi nakonec pomohli místní. Důležité je při koupi něčeho v Mexiku, toto nahlásit na hranicích s USA, kde poté dostanete papír se kterým jdete do blikající budovy uprostřed křižovatky a tam zaplatíte daň. Za jednu láhev chtějí 3,50 USD.
Docela mě pobavila cesta na hranice z Mexika zpět do USA, kterou okupují překupníci nabízející snad vše co vás napadne. Můžete si také nechat naleštit auto při čekání v koloně, místní "leštič" postupuje s vámi a přitom auto leští.
V Mexiku jsem byl jen na jeden týden, kdy v úterý jsem měl let zpět do indy a ve čtvrtek zpět domů, takže nebyl prostor pro zdržení.
Bohužel v den odletu zpět do Indy panovalo v dalasu špatné počasí a všechny lety byly zrušeny. A tak nastalo telefonování s firmou, do toho řešení nového letu atd. Po cca hodině a půl jsem měl vyřízen nový let, mimo dalas na středu a současně zařízen hotel. Nezbývalo tedy než se odebrat na hotel a čekat. Bohužel hotel byl cca 2km od letitě a já zvolil variantu se projít, za což jsem si posléze hodně nadával. Venku byl vcelku pařák, a já za sebou vláčel kufr bez kolečka, k tomu ještě vytočený ze vzniklé situace, no řekněme že jsem neměl zrovna dobrou náladu.
Druhý den jsem, již poučen domluvil odvoz na letiště hotelovým taxíkem. Když už jsem seděl v letadle, tak jsem si říkal že nejhorší mám za sebou, ovšem nebyla to tak docela pravda. Bohužel panovalo stále velmi špatné počasí a tak celé tři hodiny, do dalšího přestupu jsme letěli v turbulencích, takže nic příjemného. Po přistání v Indy, jsem si opět říkal že už mám nejhorší za sebou, a opět jsem se mýlil. Poté co mi vyjel kufr na páse, tak jsem zjistil že mi zničili i soukromý kufr, takže opět vyřizování, tentokrát to proběhlo rychle formou výměny za nový kufr srovnatelné velikosti. Super, tím mé problémy skončil, říkal jsem si, ale.... Zničený a současně nasraný ze špatného letu, rozbitého kufru a ještě vláčející druhý kufr bez jednoho kolečka jsem došel na parkoviště vyzvednout si auto. A voala, idiot z firmy, který tam auto odvážel, tak nějak zapomněl, auto potřebuje i benzín a tak mi tam nechal auto s dojezdem 10mil, kdy nejbližší benzínka je cca 8mil. Tímto skončily mé problémy na cestě z Mexika.
Následovalo vyřízení formalit na firmě a druhý den odlet domů.


Jídlo
Po stránce jídla jsem si rozhodně nemohl stěžovat.
Měl jsem trochu obavy z ostrosti místní kuchyně, jelikož příliš ostré nemusím, ale nakonec to nebyl problém. Je fakt že čili bylo i v rýži, ale vše bylo ostré jen tak příjemně. Celkově se mi místní kuchyně zamlouvala, všudypřítomné fazole, či různé masové směsi se zeleninou, k tomu tortila...


Srbsko 2016
Cca dva týdny poté co jsem dorazil domů z USA jsem musel narychlo odjet do Srbska. Jediné co mě tady zaujalo byly hloučky imigrantů na okraji dálnice, stěhující se k hranici mezi Maďarskem a Srbskem. Při čekání v koloně na hranicích jsem pak kousek opodál uviděl celé stanové městečko imigrantů. Snad jediná pozitivní zpráva je, že se nijak nezpřísnily kontroly na hranicích a tím pádem také nenatáhla doba nutná pro překročení hranic.


A to by byl zase konec dalšího pokračování na nějakou dobu.

Mexiko je parádní , byl jsem tam loni taktéž a dovolím si sem přidat pár mých postřehů a zážitků:
Příjezd/cestování: Už přílet byl něčím novým, po vystoupení z letadla přímo na runway (letiště Chihuahua) si nás všechny vč. zavazadel očichal pes hledající drogy, následně přepážka kde jsme odevzdali předvyplněný imigrační list (pozor, ten list dobře uchovat - při odletu ze země ho chtějí zpět) poměrně drsně se tvářícímu celníkovi, ten se mě zeptal na pár otázek (jako v USA), vrátil mi imigrační papír, dal razítko do pasu a hurá k další kontrole - velkému červenému tlačítku, to si člověk zmáčknul a nějaký náhodný generátor určil zda půjdu na kompletní prohlídku zavazadel, mě se naštěstí rozsvítila zelená takže rovnou do hotelového taxi. Dopravní předpisy jsou imho hlavně v noci spíše doporučení, ve dne je provoz ve městech srovnatelný s jakoukoliv jinou zemí. Jen nejsou tak moc zpruzení dopravní buzerací a jezdí se vším co jede a jak to jen jde, vidět trucky v pokročilém stádiu rozkladu ze kterého by technik STK dostal psotník převážet na korbě šest lidí včetně dvou dětí není žádný problém, a policajti jim jen vesele zamávají. Co je trochu nezvyk je že policajti kdykoliv jedou autem tak mají puštěné majáky, no aspoň o nich člověk ví dostatečně předem. Přelet v rámci mexika je úplně bez problémů, jen kontrola pasu, letenky, průchod rámem a hurá do letadla.
Jídlo/pití: Dle lokace, na severu ve státě Chihuahua je to velmi podobné texasu, takže steaky, žebra, burritos, chilli na všechny způsoby a ke všemu salsa, tortily, nachos apod. V Mexico City se již daly ochutnat tradiční mexická jídla jejíchž názvy si už nepamatuju , největším zážitkem byl nákup sekaného pečeného masa s tortilou a směsí omáček v pojízdném stánku ve čtvrti kde bych sám po setmění být nechtěl, nicméně chuťově to nebylo vůbec špatné a nezanechalo to na mě žádné následky. Překvapilo mě kolik mají v mexiku druhů piva, každé bylo trochu jiné a ke každému byly k dispozici plátky limetek které chuť zajímavě vylepšily. Ostřejší mexické pití pro mě byla poměrně zajímavá zkušenost, vše co se dělá v českých hospodách je špatně, neexistuje žádná stříbrná/zlatá tequila, existuje pouze dobrá tequila a obarvený destilát z agáve. Stejně tak sůl a limetka se používá pouze pokud jde o pití nevalné chuti, kvalitní tequila se pije pouze čistá. Já doporučuji značku Don Julio, viděl jsem ji jednou i v českém obchodě, ale cena byla oproti mexickému walmartu dvojnásobná
Turistika/co vidět: Na severu doporučuji zajet do Barrancas del Cobre (cca 4 hodiny jízdy z Chihuahy), je to takový mexický grand canyon, kde se ovšem masový turismus a komerce teprve rozjíždí, takže tam stále lze vidět původní indiány Tarahumary a užít si původní přírodu bez známek civilizace.
V Mexico city je spousta památek po původních obyvatelích, já tam strávil 4 dny takže mohu doporučit jen toto:
Teotihuacán - klasika všech klasik, zbytky města doposud neznámé civilizace které vévodí pyramida slunce a měsíce, určitě stojí za to navštívit i když je to tam hlava na hlavě. Na pyramidy se dá po strmých schodech vylézt, ale nedivil bych se kdyby to brzo zakázali
Xochimilco - vodní kanály vytvořené ze zbytků jezera na kterém bylo postaveno Mexico city (proto tam je spousta budov křivých - mají postavené základy na bahně ). Dá se pronajmout loď vč. pohonu (chlápka s dlouhou tyčí kterou se odráží ode dna). Po kanálech se pohybuje spousta menších lodí které vždy přirazí k té vaší a snaží se vydělávat prodejem turistických cetek (nedoporučuju, na břehu to samé koupíte za polovinu), nebo je to kuchyň na lodi kde připraví něco k snědku či jsou to pojízdní mariachi kteří za nějaké to peso či dolar zahrajou pár mexických národních. Celkově je to fajn, kanály vedou lidem doslova za barákem takže můžete bezpečně nakouknout do života běžného mexičana, občas je ta komerce trochu vlezlá ale horší než na teotihuacánu to není.
Centro Historico - centrum města, k vidění především centrální katedrála, megavlajka na meganáměstí konstituce, palác umění, mrakodrap latinoamericana a opět další zbytky aztéckých pyramid.
Basilica of our Lady of Guadalupe - řekl bych křesťanské centrum mexika, dva kostely vedle sebe, jeden moderní a druhý podstatně starší (kloněný o pár stupňů dopředu ), nedoporučuji chodit tam během křesťanských svátků, je to tam hlava na hlavě.
Celkově Lze v Mexico City narazit na pozůstatky po aztécích na každém kroku, spoustu památek obnovili a nové prý stále nacházejí třeba při stavbě metra atd. Myslím že tak týden by stačil na slušné prozkoumání , ovšem doporučuji si vyzkoumat kam vlastně jdete, viděl jsem části kde člověk nemusí mít strach sám ani v noci ale také slumy kde bych se neodvážil ani vystoupit z auta.
Doprava v mexico city je celkem obtížná, přes den je to jedna velká zácpa, takže využívat taxi (růžové ) či autobusy (prehistorické zelené krabice) může být dost zdlouhavé, ideální je metro.

Celkově jsou v Mexiku vidět podstatně větší sociální rozdíly než v evropě, na jedné ulici člověk potká luxusní limuzíny a dámičky jak ze žurnálu a zároveň spousty bezdomovců a žebráků kteří vypadají že opravdu už chvíli nejedli. Stejně tak vidět slumy táhnoucí se od obzoru k obzoru je zážitek který se v evropě zažít nedá.
Jo a doporučuju se naučit pár slov španělsky, protože anglicky umí snad jen na imigračním a recepcích těch lepších hotelů

Skvely pocteni oba Jak je to v Mexiku s cenama? Odpovidaj tamnimu deleni obyvatelstva?

Tak s cenama ti bohužel neporadím,jelikož jediné co jsem tam kupoval tak byla tequila, mimochodem Don Julio , která vyšla cca na něco přes 500Kč včetně amerického cla. Při nákupu z pojízdného stánku u firmy byly ceny velmi levné, ale do regulerního obchodu jsem bohužel neměl čas se podívat.

Jinak, pokud se tam někdo dostane, tak mi bylo doporučeno koupit si přírodní vanilku, která se v mexiku ve velkém pěstuje a je tam levně k dostání, bohužel jsem se to dozvěděl pozdě, tak už jsem to nestihnul.

Ceny mi připadly o něco nižší než jsou u nás, alespoň co jsem viděl ceny v místním walmartu (obdoba tesca), Don Julio mě tuším stál něco mezi 4-5 stovkama . Velmi levné bylo oblečení a obecně doplňky, především na trzích. Doteď mě mrzí že jsem si na místním trhu nekoupil celokožené zdobené kovbojské boty v přepočtu za cca 900,-, ale bohužel by se mi nevešly do kufru a asi bych je tady ani moc neunosil , tak jsem si aspoň koupil stetsona made in mexico za tři stovky, ten se dal i v letadle mít na hlavě
Co se týče životní úrovně tak si myslím že kdo žije ve větším městě a má práci tak se má na místní poměry hej. Co třeba říkali kolegové tak na práci v místní pobočce mého chlebodárce se prý stojí fronty a zaměstnavatel i zaměstnanci to dobře vědí... Mimo větší města to asi taková sranda nebude, tam bude převažovat práce na farmách a zemědělství. Stejně tak v aglomeraci Mexiko city která má tuším cca 20M obyvatel to s prací a životní úrovní nebude žádná sláva.